Zážitek z hotelu v době totality.

U příležitosti nedávných oslav třicátého výročí od revoluce si pojďme zavzpomínat, jaké že bylo hotelnictví za totality.

Pobyt v hotelu za socialismu měl svoje kouzlo. Dnes už si na to v podstatě nikdo nepamatuje. Občas nám to nechtěně připomene hotel ve stylu retro, který se za poslední tři dekády moc nezměnil.

Chcete konkrétní příklady? Mohl bych vzpomenout třeba největší hotel ve Žďáru nad Sázavou – 3* hotel Jehla. Nebo penzion Metuje v Teplicích nad Metují.

Jak probíhala hotelová rekreace v osmdesátých letech 20. století? Začalo to tím, že jste si doma sbalili své věci do koženkového kufru nebo do pěkného baťohu s železnou konstrukcí, a vyrazili autobusem do odpočinkové destinace. Jako obvykle měl autobus zpoždění dobrých dvacet minut.

Když meziměstský spoj konečně dorazil do cíle, otevřeli jste skleněné dveře s mosazným reliéfem do hotelu a tam vás přivítal oblak kouře. To si právě prošedivělý recepční zapálil svou dnešní dvacátou šestou cigaretu. Nějak nudu muset přece zabít.

Možný příjezd nejpozději v 17.00 hod, pak se recepce zavírá, a další hosté se mohou dostavit až zítra po poledni. Late check-in neexistuje.

Vešli jste dovnitř a recepční na vás sotva kouknul. Na pozdrav „Dobrý den!“ se ozvalo. „Nó?“ a pozdravilo vás akorát pozdvihnuté obočí.

S otráveným obličejem vytáhne recepční ručně psané štafle (knihu rezervací). „Jméno a kolik vás je?“ vyštěkne. Musíte vytáhnout červenou plastovou knížku se spoustou stránek. Pro generaci Y a Z připomínám, že ta knížka se jmenovala občanský průkaz.

Složitě a pomalu vypisuje recepční do dlouhého formuláře veškeré vaše osobní údaje. Pokud se mu to nechce psát zrovna teď, vaše občanky si nechá u sebe a vrátí vám je až se mu zlíbí. Možná dneska večer, možná až na konci vašeho pobytu.

Dostanete klíče s velkým světle modrým umakartovým číslem a už se trmácíte k výtahu. Jaké však překvapení. Do třetího patra musíte jít pěšky. Strašná smůla, výtah se zrovna včera rozbil. Kdyby už tehdy existoval internet a na něm dokonce recenze, tak byste se dozvěděli, že „výtah se zrovna včera rozbil“ už před třemi měsíci.

Přijdete na pokoj. S trochou snahy si otevřete mechanickým klíčem dveře. Vítají vás omšelé postele s proleženými matracemi. Okno panelákovitého vzezření, kterým poněkud táhne. Na stolku uvidíte popelníček. Že by sen našeho prezidenta?

Světle modrá, oranžová nebo hnědá. Koupelna. S oblíbeným prvkem – bílá vana s krásným rezavým potůčkem od baterie až k odtoku. Vzpomínáte na skládaný toaletní papír, takové papírky, do měkkosti měly daleko, ale řezaly pěkně? A že neteče teplá voda? Zavoláte na recepci a po osmi zvoněních se ozve muž otráveným hlasem.

„Recepce. Co je?“

„Promiňte, pane, opravdu nerada vás obtěžuji, ale neteče nám teplá voda.“

„A voda teče?“

„Ano, pane vedoucí, ale jen studená.“

„Paní, buďte ráda, že teče vůbec nějaká.“

„Jenomže my jsme si zaplatili rekreační pobyt a ne otužování!“

„Á, madam si vyskakuje! Paní, jestli se vám něco nelíbí, jeďte jinam.“

Máte pobyt s polopenzí. Ostatně jak jinak. Běžné restaurace existují jen v omezené formě a většina obyvatel si nemůže dovolit jít do restaurace na jídlo. Kuchyňka v hotelu není. Objednat si jídlo z místní jídelny a nechávat si ho dovážet v jídlonoši, je nepředstavitelné. Takže polopenze.

Večeře začíná v 18:00 ani o minutu později. Přesně v šest hodin večer zamyká paní provozní vstupní dveře do restaurace a už se sem nikdo nedostane. Pořádek musí být a na tržbách nebo množství hostů skutečně nezáleží. Jsme v socialismu, všechno patří všem a výsledky nejsou důležité. Pokud zrovna není konec pětiletky.

Personálu na place je ovšem spousta. Je tu dostatek číšníků a servírek, jsou tu uklízečky i debaras. Barman na baru, kde září český rum, myslivec a režná. Tolik personálu, že bychom si o tom dneska mohli nechat jenom zdát.

Všechno běží jak na drátkách. Předkrm. Polévka s tvrdým rohlíkem (že pečivo může být i čerstvé, to přišlo až s kapitalismem). Vepřo-knedlo-zelo topící se v omastku a na závěr roláda. Však je to scénář, který se již tisíckrát opakoval, a ještě tisíckrát bude. Týden co týden, každou sobotu večer začínáte stejným meníčkem.

Občas noviny píší, že dřív bylo líp. Opravdu? Není špatné si to sem tam připomenout, viďte?